Amarcord
Felliniho Amarcord nás zavede zpět v čase do malého města, kde se narodil a dospíval a nabízí nám veselý, místy poněkud košilatý až obscénní pohled na lidi, které má ve své paměti. Nepochybně můžeme mezi postavami najít i mladého Federica – vážného, nešikovného, podléhajícího chtíči adolescentů, toužících po městských kráskách. Tento film však není autobiografický. Je to příběh města samotného.
Poprvé ho vidíme ve chvíli, kdy vzduchem létají ochmýřená semínka pampelišek, která symbolizují přicházející jaro. Lidé se shromáždí na piazze, kde postavili velkou hranici, na níž za velkého jásotu spálí čarodějnici, symbol zimy. Při této slavnosti se sejdou muži, ženy i děti. Fellini má rád jejich slabůstky stejně jako ctnosti a dovednosti. Představuje nám poněkud nafoukaného právníka, egoistického majitele divadla, náležitě vyvinutou krásku Gradiscu, vystavující na odiv své delikátní pozadí, a především mladickým chtíčem posedlé adolescenty s jejich trýznivými fantaziemi.
Fellini nám také ukazuje, jakým způsobem utvářela charakter těchto lidí na počátku třicátých let fašistická Itálie.
Lidé ve městě jsou svým chováním téměř jako děti, užívají si potěšení z jídla, milují se, promenádují po náměstí, klevetí a pomlouvají se navzájem, přičemž je častým terčem klevet, pomluv a závisti Gradisca. Fellini naznačuje, že toto chování (dosti jednoduché až primitivní) je důsledkem systému, povzbuzujícího hloupost a tupost davu. Avšak Amarcord není politický film. Je to vzpomínka – milá, ale nelítostná vzpomínka na to, jaká byla Itálie po určitý čas.
V tomto filmu je spousta nádherných obrazů a odkazů. Jedné noci například všichni lidé z města nastoupí do svých malých lodí a vyjedou na moře, kde čekají, aby viděli nový italský zaoceánský parník. Tato obrovská loď, tyčící se vysoko nad hladinu s rozzářenými světly, na níž všichni s úžasem hledí a která pomalu odplouvá a mizí ve tmě a mlze, je obrazem samotné Itálie na počátku třicátých let se vší její okázalostí, pompézností a vypjatým nacionalismem, Itálie, která ztratila svou duši. Takových momentů je ve filmu mnoho a naproti nim jsou obrazy až mystické krásy jako například ten, kdy na zasněžené náměstí přiletí páv a rozprostře svůj barvami zářící ocas.
Viděl jsem tento film mnohokrát a nelze ho než doporučit k zhlédnutí. Fellini vás přiměje k smíchu i zamyšlení. Hitchcock jednou řekl něco v tom smyslu, že na diváky je třeba hrát jako na piano. Fellini však použil celý orchestr.
Odkaz
Info
- Režie: Federico Fellini
- Scénář: Tonino Guerra, Federico Fellini
- Hudba: Nino Rota
- Hrají: Pupella Maggio, Armando Brancia, Magali Noël, Ciccio Ingrassia, Nando Orfei…
- Rok: 1973
- Ceny: Oscar v kategorii nejlepší cizojazyčný film, nominace na Oscara v kategorii nejlepší režie a původní scénář, nominace na Zlatý glóbus v kategorii nejlepší cizojazyčný film, Donatellův David za nejlepší režii a film…
««« Předchozí text: 3-Iron Následující text: Salò aneb 120 dnů Sodomy »»»
skip | 6.11.2006 Po 22:29 | Filmové nebe | trvalý odkaz | tisk | 2851x