3-Iron
Výjimečnost korejské kinematografie již byla odhalena a po celém světě jí roste počet obdivovatelů. Nicméně je velice překvapivé, že v zemi, kde se v zimě jezdí na snowboardu a v létě na raftu, je korejský film nejčastěji skloňován se jménem režiséra Kim Ki-duka. Že by intelektuální impotence českého člověka byla pouze předstíraná? Že by zaťatý milovník Rodinných pout ve chvíli, kdy nikdo není doma, skóroval v obýváku s poetickým Asiatem nebo třeba s pětašedesátiletým Bertoluccim? Na to nedokážu odpovědět.
Jak jsem již naznačil, režisérem filmu je pětačtyřicetiletý Korejec Kim Ki-duk. O tomto muži, který nevystudoval téměř ani základní školu, který stále nosí baseballovou čepici a který několikrát zavítal do našeho státečku, by se dalo psát tisíce slov. Já ale nyní pouze připomenu, že ačkoliv jsou všechny jeho filmy bez výjimky vynášeny kritiky do nebes, neumísťují se v žebříčku návštěvnosti na předních místech. Důvod je prostý. Na art se jednoduše nechodí. Problémem (ale zároveň hlavně výhodou) Kimových snímků je, že jsou naprosto odlišné od jakýchkoliv jiných a běžní lidé si k nim nenajdou cestu. Charakteristickými prvky jsou brutální násilí, časté sexuální scény, minimální množství dialogů, dlouhé statické záběry, celkově pomalý průběh a postavy z okraje společnosti. 
3-Iron je poněkud jiný než Kimovy rané filmečky. Nejedná se již o vyloženě brutální a animálně působící film. Je to stejné jako u rockových kapel. Nejprve snaha dát celému světu skrze umění najevo hlasitý protest a na stáří se pak s tímto ošklivým světem smířit a hledat možnost harmonie mezi ním a umělcem. Nechci říct, že by Kim byl již starý, jen že se mu mění priority, pokud jde o cíle v umění. Popsat děj 3-Ironu je jednak těžké a druhak celkem zbytečné. Pouze ve zkratce. Jistý mladý muž jezdí s motorkou a vyhlíží si prázdné domy, kde by mohl přespat. Nic neukradne, často třeba opraví, co je třeba, a zase zmizí. Jednou takhle ovšem narazí v domě na mladou ženu. Dívají se na sebe, neřeknou ani slovo a od té doby jsou spolu. Příběh dál pokračuje, ale neprozradím z něj už ani ň. Sice neznáte zápletku, ale jak jsem již řekl, není třeba nic vědět. Podstatná je umělecká hodnota filmu – dokonalá kamera, tradičně brilantně vybraná hudba atd., ale ještě mnohem podstatnější je psychologie hlavních postav. Ve starších Kimových filmech spojovalo hrdiny násilí, společné utrpení (viz úžasná scéna s háčky z „Ostrova“), nyní vidí vztah trochu jinak. Partneři si nemusí říci jediné slovo – stačí upřímný pohled, možná decentní úsměv a neomezená důvěra, aby vznikla láska s velkým L. A právě neamerické vyjádření lásky, tolik citlivé, upřímné a přesné je to, co z filmu o ničem dělá film o mnohém. 
Kim Ki-duk je sice geniálním filmařem a jeho filmy jsou neuvěřitelné, ovšem k dokonalému zážitku ze sledování 3-Iron nestačí pouze naladěné naslouchátko a vyleštěné okuláry. Musíte k filmu přistupovat stejně zodpovědně a citlivě, jako se on ukazuje vám. Jste-li ochotní odložit neprůstřelnou vestu a dát všanc své srdce, poznáte cit, který americko-evropské výkladové slovníky nejsou schopné vysvětlit.
Odkaz
Zajímavosti:
- Přesný překlad korejského názvu by zněl „Prázdné domy“
- 3-Iron znamená v golfové terminologii typ hole (údajně nejméně používaná)
- Celkové náklady na film činily pouze 1 milion dolarů.
Info
- Režie: Kim Ki-duk
- Scénář: Kim Ki-duk
- Rok vydání: 2004
- Délka filmu: 88 minut
««« Předchozí text: Mulholland Drive Následující text: Amarcord »»»
Martin Suchý | 4.11.2006 So 18:13 | Filmové nebe | trvalý odkaz | tisk | 922x