Poslední farma (The Last Farm)
Islandská kinematografie prošla v posledních desetiletích cestou dlouhou a trnitou, ale také relativně úspěšnou. Stále však bohužel platí, že se režiséři a snad ještě více producenti bojí pouštět do na tamější poměry větších projektů. Celovečerních filmů tedy vzniká jako šafránu a ještě méně se jich dostane na náš starý dobrý hollywoodem krmený kontinent. A tak se Islanďané rozhodli opřít veškerý svůj talent do tvorby filmů krátkometrážních. O tom, jaký mají (nejen) v této kategorii potenciál, svědčí i patnáctiminutový snímek Poslední farma, který vzešel z dílny režiséra Rúnara Rúnarsona a který byl mimo jiné také nominován na Oscara.
Děj se odehrává na jedné stařičké polorozpadlé farmě, pochopitelně na Islandu. Ústřední postavou je větrem ošlehaný starý farmář s tváří, jejíž mimika by se dala snadno shrnout do krátkého kamenného leporela. Po několika minutách se však zase jednou potvrdí, jak strašlivě nepřesným a matoucím ukazatelem vzhled je a že i pod tvrdou slupkou s vizáží starého morouse se může skrývat jemný, citlivý a především milující člověk. Milující člověk, kterému právě zemřela žena…
Copak to ten pán kutí?
Zápletka možná nepatří mezi nejkomplikovanější, totéž už se ale nedá říct o chování hlavního hrdiny. Osobně jsem téměř po celou dobu neměl ani ponětí, o čem farmář právě přemýšlí, jestli vůbec přemýšlí nebo jen nechává svou mysl náhodně unášet proudem, který sama produkuje. Faktem totiž zůstává, že toho farmář moc nenamluví a ani na minimum okleštěná mimika, kterou jsem již zmínil, o něm mnoho neprozradí. Přesto se ve filmu našel jeden okamžik, který mi řekl úplně všechno. Krátká chvíle, která dala všemu smysl (alespoň mně), chvíle, kdy se farmář opláchne a podívá do zrcadla. Nevím, jestli to byl záměr nebo jen můj subjektivní pocit, avšak v tom zrcadle jsem už neviděl starého mrzouta, ale spíš mladého statného muže, který se ani nestačil rozhlédnout, život mu před očima protekl jako voda a on si najednou uvědomuje, že je po všem. Ten jeho pohled mě děsí ještě teď, nejspíš proto, že jednou čeká i mě. Vlastně…jednou čeká každého z nás…
Asi sami cítíte, že je Poslední farma snímkem neveselým, což je naprostá pravda. Kromě bezmezné lásky si totiž pohrává i s nepříliš oblíbenými tématy, jakými jsou stáří a smrt. Atmosféru nevyhnutelnosti navíc ještě zesiluje neustálé přítmí depresivního islandského prostředí (nemůžu si pomoct – fajn místo, kde strávit dovolenou, ale ne celý život). Aby toho nebylo málo, do uší vám zní táhlé srdceryvné tóny Kjartana Sveinssona ze skupiny Sigur Rós.
A hodnocení? Poslední farma je film, který nemůžu už nějakou dobu dostat z hlavy, jelikož mě dokázal opravdu oslovit a jen z předstíraného chlapáctví nechci přiznat, že jsem měl při jeho sledování slzy na krajíčku (no, a je to venku 
). Ze všech těchto důvodů tleskám Rúnaru Rúnarsonovi, klaním se a s vysokou vlhkostí v očích a hudbou Sigur Rós v uších líbám matičku zemi v naději velké islandské budoucnosti na poli kinematografie.
Každého jednou čeká podobná chvíle…
Info
- Krátkometrážní
- Originální název: Siðasti bærinnn
- Režie: Rúnar Rúnarson
- Ocenění: Oscarová nominace a mnoho festivalových cen
Odkazy
- Jedna z mála možností, jak film zhlédnout (s anglickými titulky) – Google
- Oficiální stránky
««« Předchozí text: Sněmovna redaktorů Následující text: Romper Stomper »»»
Dalibor Hanzal | 9.1.2007 Út 20:58 | Krátkometrážní | trvalý odkaz | tisk | 585x