Klubové filmy

Blade Runner

Čtrnáct let čekala jedna z nejznámějších povídek Phillipa K. Dicka Sní androidi o elektrických ovečkách? na svoje filmové zpracování. A dalších deset na svůj zasloužený obdiv. Dnes již legendární problémové natáčení, o němž bylo napsáno několik samostatných knih, neustálé rozpory mezi režisérem a producenty a v neposlední řadě také nesnášenlivost mezi Harrisonem Fordem, jeho hereckou partnerkou Sean Youngovou a také Ridleyem Scottem, bezpochyby vedly k neuvěřitelné syrovosti a temné atmosféře snímku, který byl v mnoha celosvětových anketách prohlášen za nejlepší sci-fi všech dob.

Ovšem až po vydání režisérského sestřihu v roce 1992. První uvedení na plátno snímek s rozpočtem osmadvaceti miliónů dolarů odsoudilo mezi totální propadáky. Původní Scottova verze byla totiž na rozkaz studia přestříhána, byly do ní násilně vloženy vysvětlující monology hlavního hrdiny a – což bylo ze všeho nejhorší – závěrečný happy-end. Nicméně Ridley Scott se své geniální vize neonového a deštěm promáčeného Los Angeles nevzdal a po deseti letech konečně vydal svoji „opravdovou“ verzi, při jejímž sledování vám bude mráz šplhat po zádech se stejnou jistotou, s jakou sám detektiv Deckard ví, že pokud on skupinu nebezpečných replikantů (androidů nerozpoznatelných od člověka) neodešle na „odpočinek“, neudělá to už ani nikdo další.

Blade Runner je filmem doslova napěchovaným symbolikou; ať už jde o samotného autora replikantů – génia Tyrella – v roli Stvořitele nebo zvráceně posedlého vedoucího skupiny utečenců androida Roye Battyho (úchvatný Rutger Hauer), jež si je vědom své neodvratné smrti a probodává si ruku hřebíkem v možné narážce na ukřižování. Samotná scéna setkání Stvořitele se svým dokonalým dílem, které po něm žádá delší život, jenž mu ale nemůže být dán, patří bezpochyby k jednomu z nejsilnějších momentů sci-fi kinematografie vůbec.

Hlavní stránkou filmu je ovšem skvělá výtvarná stylizace, která navzdory všeobecné kritice při premiéře filmu uchvátila nemalý počet návštěvníků kin. Jeden recenzent se dokonce nechal slyšet, že pokud chcete vidět opravdu dobrý snímek, stačí se nevěnovat vypravěčově hlasu a odejít ze sálu hned poté, co se za Fordem s Youngovou zavřou dveře výtahu, tedy těsně před koncem. Naštěstí díky několika přidaným scénám a zcela změněnému závěru se dnes můžeme kochat pořádně noirovou detektivkou s výtečnými hereckými výkony, neuvěřitelně temnou Vangelisovou hudbou a kultovním mnohoznačným vyzněním. Neboť není nakonec detektiv Deckard také pouze android? A mohou mít androidi sny?

Zajímavosti

- Harrison Ford se v jednom novinovém rozhovoru nechal slyšet, že ho prý „vůbec nebavilo postávat v záběru, aby vynikly Ridleyho scénické stavby“.

- O zakoupení práv se v roce 1969 zajímal i Martin Scorsese. Jak by asi dopadlo zpracování z rukou tohoto mistra?

- Během natáčení si štáb nechal vyrobit trička, na nichž vyjadřoval svoji nespokojenost s porušováním natáčecího plánu.

- Roku 2002 Ridley Scott definitivně oznámil, že detektiv Rick Deckard JE replikant. Oponoval mu však jak scénárista Hampton Fancher, tak Harrison Ford. Nakonec se ustálil názor, že v původní verzi s happy-endem replikantem není, kdežto v režisérském sestřihu ano.

Info

• Žánr: sci-fi
• Země vzniku: USA
• Materiál: Technicolor, 117 min.
• Režie: Ridley Scott
• Hudba: Vangelis
• Hrají: Harrison Ford, Rutger Hauer, Sean Young, Joe Turkel
• Ocenění: nominace na Oscara – výprava, vizuální efekty

««« Předchozí text: Skřivánci na niti Následující text: Casino »»»

Robin Hložanka | 28.12.2006 Čt 16:26 | Filmové nebe | trvalý odkaz | tisk | 1646x